I.

enkráte, v minulé polovici našeho století, panovala u nás, na Náchodském panství, Kateřina vévodkyně Zaháňská. Ta se třikráte provdala a třikrát se dala rozvést a skoro pořád cestovala, aby prý měla ustavičné jaro, aby stále viděla svět v jasné záři a v samém květu.

Ta vévodkyně, kterou na Ratibořicích carové a králové navštěvovali, kterou Tiedge opěval, byla paní Náchodského panství, ale vrchní Essentr jím vládl. Před ním se rychtářové ze vsí a poddaných městeček krčili a ruce mu líbali, když se o „amtstáku“ sešli na Náchodském zámku.

Nebylat tenkráte ještě na dobro odpravena a uklizena „ta ukrutnost tatarská, zkrácení celého národa, ztupilost lidu" robota. Tenkráte ještě chodil potlukač, tloukl na okna a oznamoval, aby robotíři přišli v tu a tu dobu k Plhovskému nebo Dubenskému dvoru na robotu. I pouto na nohu a na ruku ještě nosíval v šátku pro toho, kdo několikrát neposlechl.

Tenkráte za vrchního Essentra byl v městečku Padolí na tom panství Náchodském rychtářem Josef Lelek, jenž o lejstra tuze nestál a péro bral těžko do ruky. Chodíval v koženkách po kolena, bez punčoch a bos nejen po domě, ale i po městečku, a jeho konšelé větší parády také nehonili, ať měli lýtka hladká čili nic. Anobrž konšel Mitýska se po domácku i povříslem opasoval jako leckdes na vsi v okolí dělali, ač byl „půlpán“, neboť v městečku Padolí byli samí „půlpáni". Tak jim přezdívali. Příbytek konšela Mitýsky stál do městečka", to jest do rynku, sit venia verbo. Před tím stavením měl vysoký jeřáb a hodnou lípu a louž, která byla nejpříjemnější v zimě. Poblíže té louže do téhož městečka či rynku měl výše psaný konšel s povříslovým pasem chlév a v tom chlévě bílou kobylu, na které nikdo nemohl chytat vlaštovičky; pročež si ji starý farář vypůjčoval, když v tmavomodrém, límcovém plášti a v čepici s ušima se přes pole vydával.

Kolem nedlážděného náměstí stály dřevěné domy s podsíněmi. V těch se pěkně slavila černá hodinka za vlažných večerů, kdy všecko městečko tichlo, a když u Marianské statue prostřed rynku pod čtyřmi košatými jasany se do černa setmělo a jen zarudlé světlo z lucerny tam tiše svítilo. Tenkráte měli Padolští „půlpáni" skoro všecka stavení ode dřeva pod šindelovými nebo doško

vými střechami. Ty od větrů a dešťů do temna sešedly; ale také se zelenaly sametovým mechem, z něhož se čepejřilo bejlí a povívaly po různu i obilné klasy ze zbloudilých zrn.

Roubená byla i škola mezi ovocnými stromy na malém návrší nad cestou či jedinou ulicí z rynku vedoucí, škola chudičká o jedné klase. Ode dřeva byla i fara opodál v zátopě psího vína; i zvonice šindelové, špičaté střechy měla dřevěný svršek, prkenné bednění na zděném spodku. S okna tohoto bednění konal každý rok o sv. Jakubě bradatý, ověnčený kozel skutečné salto mortale dolů, kde čekal pověrčivý dav s muzikou, dychtivý hrozného, smrtelného skoku i kozlovy krve.

Jen kostel byl zděný. Probělával se opodál zvonice prostřed hřbitova, za nímž jeho návrší táhlo se do výše a šířilo se a rostlo do strání. Po těch pole a políčka v pestré směsi a mezi nimi od shora dolů táhlé průrvy, travnaté ouvaly, zapadlé, tiché dolce. Nad nimi šustěly osamělé březinky mezi kamením, ve vřesu, v mateří doušce, skropené rudými slzičkami, nad nimi lesy a od těch s pláně jaké rozhledy!

Dolů pod lesy a mezi ně do oupadů, do kotlin zelených palouků tak snivých a poetických, at dřímají na parném slunci, kdy mlčí i les, af nad nimi svítí osamělá hvězda, když vlhnou rosou a tmějí se v soumraku a tonou ve tmách černých kol lesů.

Nebo dolů do dlouhého údolí při řece, do koberce jeho luk světlé zeleni mezi tmavými vrchy a nad ně po širý obzor k Turovu, za nímž vyvstává Sněžka na nebe jako nadechnutá, k Ostaši ve tmavém plášti lesů, ku spoustám Teplických skal, po pásmo příkrých Stěn na půlnoc, jimž sousedí modravá Hejšovina, a dál k hranicím na východ pod táhlý, skalnatý Bor opodál cesty do Kladska, kterou hlídá Homole se zapadlým hradem kdys Jiříka krále a nad kterou naproti po kopcích tmějí se široširé, husté lesy, někdy králův českých, až po vrchol Kačenčiných Hor. *)

Z vesnick Padolí pletivo cest a stezek dolem i strání, bělavé, červené; mnoho tu červené země, červených polí, i červených lomů. A když v neděli, ve svátek zazvučel z městečka zvonový hlahol údolím, do strání až za „vrcha“, oživly cesty a zpestřily se živými barvami.

*) Vrchmezí.