I. Ná wrh. Nenj na swětě ničeho, coby nemělo protiwnjka swého. Tak, ač by se zdálo, že náš čas gest papjrowý, mage černidlo w żilách swých mjsto krwe, předce se dá sem tam mnohý hìmotný hlas slyšeti, že pérem se dobro a spása nedobýwá, ale ze skutku że wykwetȧwá to, co od spolku člowěčjho se očekáwá. I u nás wolagj gedni: pište! pište! a wážj wlastenectwj dle tjže tisku a rukopisu a zle odsuzugj bratry s nezačerněnými prsty; druzj ale se směgj a zlobj nad žádostj tauto, mysljce sobě: od wás kantorů a pisálků nezaložj se kámen základnj budowánj národnjho, wámi neokřege, co zmrzlo a uwadlo! Nechme gich, at se wadj; my ale mezitjm upřjmně wyznéyme, že tak prozřetelnostj Božj gsau rozděleny dary ducha swatého, že geden se hodj wjce ke slowu než k činu a druhý paopak, a že při nemožnosti skutku słowo gest sám skutek, oběma ale že se powědomost rodj a množj, a powědomostj se pokračuge. Nebo gen kdo se widj mimo sebe, poznáwá se, a kdo se nezná, newj kde stogj, a následowně newj, gsauli kroky geho ku předu, k zadu neb na přjč. Na této wědomosti ale welmi mnoho záležj; nebo w prospěchu žiwot, w žiwotu blaženost a požehnánj, smrt ale gest úplná tichost a odpočinutj, od kteréhož wlast naši, swatý duše, ochrániti račiž. Každá sjla se musj gewiti; co se nezgewuge, nenj. Prwnj gewenj gest cit: ale tent gest neurčitý způsob ducha, a tauto neurčitostj omylný a takořka kluzký, že chtjcjm o něm se přesvědčiti a z bljzka nahlednauti, zmizj, gest gako duha oblohu dušewnau pěkně lemugjcj, nebo gak čerwánky před wýchodem slunce, to gest, nenj sám sebau cit, ale gen znamenj nebo předchůdce giného, a to myšlénky neb činu. Nuže, nech ať tedy w myślénku cit přecházj: myšlenkau se arci každý bawiti má. Potagmo my sliti sice možná, ale mysljmeli bez slow? Netraufám. Gako duše bez těla gest strašidlo, tak i myšlenka bez slowa, řeka bez aužlabj, swětlo w nás bez oka, tjže bez hmoty, zwuk mimo zniwa, láska bez skutku a t. d. Slowo mjti musj, kdo myslj: ale slowo myslené jest jako wlna na řece nestálé, a kdo za to stogj, že přigde kdy zase, neboli ostane newědomau kapkau w duši wěčně činné! Takowé slowo newede k poznalosti sebe samého; w tom ale gest oswobozenj duchownj založené. Bez upewněného slowa zádný pokrok, nýbrž gen, gak gsem řekl, mjhánj přes neznámé meze, ku předu a k zadu, zhůru a dolů, a po letech se newj, kde kdo stogj a na gaké půdě. Celý žiwot býwá kolotánj marné; neb druhý den gest opakowánj předešlého a geho exemplár neb druh. Takowé družstwj ale gest gen zwjřecj určitelnost, ty gsau numerus pauhý neb stádo; čjm se zwjře wjce ke člowěku bljžj, tjm znamenaněgšj býwá. Člowěk gest ale w prawdě každý giný, gest o sobě (= osoba), a to negen giný proti giným, ale i proti sobě samému. Má člowěčj úkol mnohé stupně, a kdo stogj na stupni třetjm, přewýšil sebe někdy na druhém a na prwnjm stupni bywšjho. Prawé zdokonalowánj gest zrůst, to gest wywinowánj se pozděgšjho z prwsjho, a gak přjroda značj zrůst stromu ročnjm krauž. kem, tak má člowěk pokroky swé znamenati powědomostj upewněnau nebo wysloweným slowem. Gen tato powědomost wyslowena uwolňuge člowěka, gsauc gako wykupitel přibita na dřewo slowa neb poznánj. Odtud přicházj, že učenjm giných neywjce člowěk se přiučjwá, a gestli mjrným a skromným, neywjce sám sebe poznáwá. Odtud patrná potřeba literatury pro národ, a zwláště časopisůw, magjejch určenj, by byli žilkami stráwenau wědaucnost myslitelůw dowáděgjcjmi po celé saustawě ná 1 rodnj. U nás arci, Bohu chwála, také mnohá giž myšlenka a slowo koluge, literatura se zmáhá, geden spis rozličně barevným kwětem obljben, roznášj wědaucnost slowanskau na různo, druhý chtě býti podlé chuti a požadowánj času wlasti milým státi se hledj »wynechánjm wšeho přjsněgšjho, wědeckého, bez lehkého slohu psaného«, třetj bawj, čtwrtý průmysl budj, a giný ginaké zásluhy sobě sbjrá. Ale ziwot nezáleżj gen w rozbjhánj se sjly na wšechny strany, nýbrž i we sgednocenj zase a nawracowánj ke středu: w tomť žiwot gednotliwce, žiwot národu i žiwot literatury. Kde gest ale střed literatury. našj, odkud wŝe wycházj a kam zase zapadá? Anebo nemá až dosawád duchownj žiwot národu žádného srdce? Má, ale gen ideálné; we skutečnosti geště má podobu ginakau toto centrum. Neb co giného gest společnost musegnj, než zastawatelkyně, opatrownice, wůdkyně obecného pokladu národnjho? Ano, museum gest naše ideálnj srdce a časopis geho ústa genia českého a gako hnjzdo myslének, kam zaletugj z hlaw dospělegsjch, by k wětšjmu rozplozenj a urownánj zase po celé wlasti se rozljtly. Zde se magj klásti aučty, ale negen materiálnj, nýbrž i duchownjch přjgmů a wydánj: má býti časopis tento ukazowatel na hodinách národnjho pokroku. Wšak ale chtjcjm o úkolu národnjho časopisu mluwiti, budiž dowoleno o předmětu tomto něco porozwinutěgi pogednati. Na počátku rozwinutj duchownjho gest mysl a předmět mysli gedno, k. p. djtě widauc matku, nerozlučuge osobu a tu wlastnost, kterauž gest matkau; časem ale rozpadne se myšlenka a wěc we mnohé stránky, a tu se stáwá, že gedna neb druhá stránka giné zastjnj a mysl opanuge, přiwlastňugjc sobě práwo wýtečné neboli wydawagjc se za úplnost, k. p. èlowěk rozpadne se w duši a tělo, a myšlenj toho gest bud spiritualismus nebo materialismus nebo dualismus. A wšak patrno, že žádnau z těchto myślének prwopočátečnj, totiž předmyslná ged |
